foto - malá ochutnávka od Tomáše
foto od Dogana a Martina
... Slovinsko
Tři údery zvonu. Je čtvrtek, tři čtvrtě na jedenáct večer a já spěchám ke skautské klubovně, odkud za několik málo minut vyrážíme na hory. Na které hory? To zatím nevím jistě. Ve hře byly rakouské Alpy a italské Dolomity. Při příchodu se však dozvídám, že jedeme na Slovinsko.
Samotná cesta, trvající asi 8 hodin, probíhá bez problémů a tak kolem osmé hodiny ranní dorážíme na místo. Cílovou destinací je Triglavský národní park. Dáváme si lehkou snídani a vyrážíme na cestu. Projdeme lesíkem, přeskáčeme říčku a před námi se objevuje nádherné údolí ohraničené horskými hřebeny, které stoupají až do výšky bezmála dvou kilometrů nad mořem. Ohromeni krásou okolní krajiny a povzbuzeni přízní počasí se vydáváme na cestu vzhůru.
S přirůstající nadmořskou výškou ubývá vegetace. Listnatý porost, který plynule přechází v porost jehličnatý a potom už je všude jen kamenné pole místy pokryté sněhem. Jak se přibližujeme ke konci údolí, kladu si otázku a věřím, že nejsem sám, jak se proboha dostaneme nahoru? Odpověď na sebe nenechá dlouho čekat. Martin Mazal, ostřílený horolezec, nám ukazuje na počátek kozí stezky, která nás má vyvést nahoru po pětisetmetrové stěně. Když se všichni ujistíme, že si Martin nedělá legraci, nasazujeme si horolezecké helmy a vyrážíme.
Výstup překvapivě probíhá bez větších obtíží a zhruba za půl druhé hodiny je všech sedm z nás bezpečně nahoře. Odměnou za výstup nám je neuvěřitelný rozhled do dalekého okolí. Dáváme si oddech, kocháme se krajinou a po několika minutách znovu vyrážíme. Jdeme s kopce, což je o poznání pohodlnější, a také už se neboříme do drobného štěrku. Zanedlouho dorážíme k bivaku, nouzové horské chatě, ve které se chystáme přespat. Jsou sice teprve tři hodiny po poledni, ale jsem naprosto unavený a z pohledů mých spolulezců se dá snadno vyčíst, že nejsem sám. Usínám zhruba v půl páté.
V noci venku mrzne a v našem bivaku nejspíše také. Dáváme si snídani, vaříme kávu a čaj, fotíme východ slunce nad Alpami a chystáme se na zpáteční cestu. Cestu opačným směrem zvládáme podstatně rychleji. Stěnu slézáme opět bez potíží a potom již rychle sestupujeme. Zastavujeme se u horského potůčku, doplňujeme zásoby vody a jdeme dál. Čeká nás totiž další hora tentokrát s ferratami, tedy s jištěnými horolezeckými cestami.
Dorážíme k autu, dáváme si oběd a vyrážíme k vrcholu Prisojnik (2550 m n.m.). Stezka nás vede strmou cestou poněkud překvapivě dolů podél hřebenu hory, kde nacházíme počátek ferraty. Navlékáme si úvazky a připínáme se k ocelovému jistícímu lanu. Jsme zběžně instruováni dvěma základními pravidly: 1. nepadejte, 2. pokud spadnete, nestěžujte si. Výstup je fyzicky i psychicky natolik vyčerpávající, že po několika metrech to někteří vzdávají. Adrenalin v krvi překonal strach, zbytek skupiny se škrábe nahoru. Blížící se mračna bohužel udělala své. Zrovna v nejlepším je nutné vrátit kvůli obavám z bouřky. „Jistící lano v bouřce funguje jako hromosvod.“ Ačkoliv strach ustupuje a nás to zrovna začíná bavit, na tento argument nikdo nenachází odpověď.
V horské chatě jsme si dali výjimečně dobrý čaj a místní specialitu – klobásy se zelím. Fotíme poslední snímky hřebenů rudě ozářených zapadajícím sluncem, nasedáme do dodávky a vydáváme se směrem k domovu.
Příští rok jedeme znovu, tento – pro nás nový – sport je totiž dost návykový.
Tomáš Tomšů, Jan Stifter