V sobotu ráno jsme nasedli do auta a vyjeli směr Svitavy. Ve Svitavách jsme nakoupili polívky a vyrazili zase na cestu. Cestou jsme museli jet oklikou přes vesnici Anenská Studánka, ke které vedla silnice v zajímavém lese. Byl jakoby neporušený, všem se nám líbil, dokonce jsme na sebe vzájemně přes údolí koukali se třema srnkama. Bylo to jak v safari.
Když jsme dojeli, došli jsme si pro průvodku, která nás provedla celým programem. Úkolem bylo navštívit stanoviště, u kterých jsme dostali papírky, na kterých byla nakreslena cesta k pokladu permoníků.
Po splnění několika úkolů jsme si šli pro lístky na vlak a nastoupili do vlaku s parní lokomotivou. Odjeli jsme na první zastávku Veksl, kde jsme hráli pexeso, přetahovali se, stříleli a naobjedvali. Vyškrábali jsme se na kopec, převalili jeden velký pískovcový kamen, na kterém jsme rozdělali oheň a uvařili polévku. U oběda jsme se kochali velkým výhledem širokého kraje.
Odjeli jsme na další zastávku, ale zastavili jsme uprostřed lesa. Všichni se divili, co se děje. Lokomotiva potřebovala vodu. Po natankování jsme dojeli na konečnou, kde jsme hledali zlato a lezli po lanech. Vyfotili jsme se u zazděného dolu a jeli zpět na Veksl.
Na Vekslu jsme chodili podle lana po slepu, stavěli přístřešek, ve kterém jsme se příhodně schovali před deštěm a balili dárek.Pak jsme čekali na vlak a po příjezdu jsme museli odtáhnout ručně vagóny, protože mašina se potřebovala přesunout zezadu dopředu.
Na nádraží v cíli jsme zjistili, že kartičky, kterých jsme měli hodně a měli jsme s nimi promyšlenou cestu k pokladu, jsme nechali na Vekslu. Bratři vedoucí kolem nás nám naštěstí dali náhradní. Poklad však už byl pryč, ale máme aspoň diplomek.
Vojta Šafář